Snad nikdo na světě nesložil tolik filmové hudby jako Zdeněk Liška. Jen těch celovečerních hraných snímků je na sto třicet! Připočteme-li středometrážní a krátké, dostaneme se k více než třem stovkám. Přestože je jeho jméno laickou veřejností přehlíženo, jeho tvůrčí, experimentální přístup ke skládání filmové hudby, její orchestraci, její vliv na atmosféru či temporytmus filmového tvaru byl klíčový pro výslednou podobu zásadních milníků československé kinematografie od Vynálezu zkázy Karla Zemana přes filmy Kadára a Klose či Františka Vláčila až příkladně ke Spalovači mrtvol Juraje Herze či kraťasům Jana Švankmajera.

Liškova retrospektiva v rámci 50. Letní filmové školy si ale neklade za cíl být pomyslnou bonboniérou jeho spoluprací se slavnými režiséry na slavných filmech. Chce vést diváka k tomu, aby poslouchal film a filmovou hudbu a její jednotlivé složky, její prolínání se zvukem (Liška se od samého počátku své kariéry pohyboval na hranici hudební kompozice a sound-designu), aby si více všímal toho, jak lze příkladně pomocí dramaticky ahistorické hudby vytvářet na plátně dojem historie, že je možné napsat hudební partituru tak, aby výsledná hudba zněla jako budoucnost, nebo hudbou dokonce vyprávět příběh či malovat obrazy.

To všechno totiž Liška nesporně uměl. Zároveň jako by žil jen a jen ve světě tónů, mimo svou současnost. Politiku neřešil, svůj čas dělil výhradně mezi práci a rodinu, soukromí si hlídal natolik úzkostlivě, že za svůj život poskytl jeden jediný rozhovor, v němž reagoval na několik ledabylých otázek zjevně nepřipraveného redaktora. Snad i proto jeho jméno pomalu mizí ze širší paměti. A tomu je třeba učinit přítrž!