Do pozornosti fotografického světa pronikla Blanka Lamrová v 70. letech minulého století, kdy pravidelně vystavovala v prostorách Staroměstské radnice na přehlídkách Ženy za kamerou, které se z dnešní perspektivy jeví jako genderově mimořádně emancipační akce. Před rokem 1989 se pohybovala rovněž v šedé, neoficiální zóně. Tematicky se často zaměřovala na ty přehlížené, děti, staré ženy, Romy – nebo na mizejícího genia loci opomíjených míst. Při zachycování osudů východoněmeckých emigrantů, kteří se chtěli dostat na Západ, se potkala např. s dvorním fotografem Václava Havla Tomki Němcem či Herbertem Slavíkem.

V souboru Strážnice se jí podařilo s velkou dávkou empatie zaznamenat průběh mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici na konci 70. a v polovině 80. let minulého století. Pozornost zaměřila nejen na vizuálně atraktivní tanečníky a zpěváky v krojích, ale dokumentovala především uvolněné chování několika generací návštěvníků, včetně skupiny závadové mládeže, tzv. příslušníků hnutí hippie.