Jak se vyrovnat s odchodem blízkého člověka, když se zdá, že žádný tradiční způsob nepomáhá? Polský snímek Minghun režiséra Jana P. Matuszyńského nabídl na Letní filmové škole pohled na smutek, který přesahuje kulturní i náboženské hranice. Po projekci následovala diskuze s jedním z autorů scénáře Grzegorzem Łoszewským, který divákům přiblížil vznik filmu i své osobní inspirace.
„Impuls k napsání scénáře přišel z krátké zprávy v amerických lokálních novinách, na kterou jsem před lety náhodou narazil,“ vysvětlil Łoszewski. „Psalo se v ní o šerifovi, který zadržel skupinu lidí čínského původu. Hledali tělo mrtvé dívky, aby mohli vykonat rituál minghun – posmrtné zásnuby, při nichž jsou dvě zesnulé osoby symbolicky oddány, aby nezůstaly na věčnosti samy. Když jsem o tomto rituálu začal zjišťovat víc, překvapilo mě, že upadá i v samotné Číně. Komunistický režim ho zakázal, mimo jiné kvůli obavám z možného obchodování s těly,“ řekl Łoszewský.
Łoszewski přiznal, že téma smrti ho provází dlouhodobě. „Psaní o smrti je velmi intenzivní proces. Někdy se mě dotýká až nečekaně osobně – třeba když jsem se o těchto věcech bavil se synem a uvědomil si, že bych chtěl být jednou uložen pod balvanem na dně horské řeky, kde nade mnou budou plavat pstruzi, mé oblíbené ryby,“ řekl s úsměvem.
Film Minghun sleduje Jurka, muže, který se po ztrátě dcery rozhodne přijmout cizí kulturní rituál, aby se dokázal se smrtí vyrovnat. Právě motiv mezikulturní výměny a hluboké potřeby najít smysl v bolesti rezonoval během diskuze nejvíce. „Nechtěl jsem vyprávět příběh Číňanů – jejich kulturu neznám dostatečně dobře. Chtěl jsem si spíš položit otázku, co bych dělal já, kdyby za mnou někdo přišel a požádal mě, abych ten rituál vykonal,“ vysvětlil scénárista.
Snímek, který se vyznačuje melancholickým, ale zároveň lehce ironickým tónem, zaujme nejen silným tématem, ale i výraznou kamerou Kacpera Fertacze. V hlavní roli exceluje Marcin Dorociński, který dává Jurkově bolesti hluboce lidský rozměr.
Minghun byl uveden v rámci sekce Východní přísliby, která každoročně představuje výrazné debuty a druhé filmy ze střední a východní Evropy. Letos dále nabídla snímky To není můj film, Velikonoční pondělí, DJ Ahmet, Lov na ježky či Ztráta rovnováhy. V silné konkurenci ale Minghun vynikl svou schopností mluvit o smrti univerzálním jazykem naděje a propojení.
Michaela Kočendová, ČTK
Foto: Richard Skoumal, ČTK
Jak se vyrovnat s odchodem blízkého člověka, když se zdá, že žádný tradiční způsob nepomáhá? Polský snímek Minghun režiséra Jana P. Matuszyńského nabídl na Letní filmové škole pohled na smutek, který přesahuje kulturní i náboženské hranice. Po projekci následovala diskuze s jedním z autorů scénáře Grzegorzem Łoszewským, který divákům přiblížil vznik filmu i své osobní inspirace.
„Impuls k napsání scénáře přišel z krátké zprávy v amerických lokálních novinách, na kterou jsem před lety náhodou narazil,“ vysvětlil Łoszewski. „Psalo se v ní o šerifovi, který zadržel skupinu lidí čínského původu. Hledali tělo mrtvé dívky, aby mohli vykonat rituál minghun – posmrtné zásnuby, při nichž jsou dvě zesnulé osoby symbolicky oddány, aby nezůstaly na věčnosti samy. Když jsem o tomto rituálu začal zjišťovat víc, překvapilo mě, že upadá i v samotné Číně. Komunistický režim ho zakázal, mimo jiné kvůli obavám z možného obchodování s těly,“ řekl Łoszewský.
Łoszewski přiznal, že téma smrti ho provází dlouhodobě. „Psaní o smrti je velmi intenzivní proces. Někdy se mě dotýká až nečekaně osobně – třeba když jsem se o těchto věcech bavil se synem a uvědomil si, že bych chtěl být jednou uložen pod balvanem na dně horské řeky, kde nade mnou budou plavat pstruzi, mé oblíbené ryby,“ řekl s úsměvem.
Film Minghun sleduje Jurka, muže, který se po ztrátě dcery rozhodne přijmout cizí kulturní rituál, aby se dokázal se smrtí vyrovnat. Právě motiv mezikulturní výměny a hluboké potřeby najít smysl v bolesti rezonoval během diskuze nejvíce. „Nechtěl jsem vyprávět příběh Číňanů – jejich kulturu neznám dostatečně dobře. Chtěl jsem si spíš položit otázku, co bych dělal já, kdyby za mnou někdo přišel a požádal mě, abych ten rituál vykonal,“ vysvětlil scénárista.
Snímek, který se vyznačuje melancholickým, ale zároveň lehce ironickým tónem, zaujme nejen silným tématem, ale i výraznou kamerou Kacpera Fertacze. V hlavní roli exceluje Marcin Dorociński, který dává Jurkově bolesti hluboce lidský rozměr.
Minghun byl uveden v rámci sekce Východní přísliby, která každoročně představuje výrazné debuty a druhé filmy ze střední a východní Evropy. Letos dále nabídla snímky To není můj film, Velikonoční pondělí, DJ Ahmet, Lov na ježky či Ztráta rovnováhy. V silné konkurenci ale Minghun vynikl svou schopností mluvit o smrti univerzálním jazykem naděje a propojení.
Michaela Kočendová, ČTK
Foto: Richard Skoumal, ČTK
Design & web: David Huspenina