Od Dobrodružství až po Zabriskie Point, přednáška na představila tvorbu italského režiséra Michelangela Antonioniho
28. 7. 2026
28. 7. 2026
Od Dobrodružství až po Zabriskie Point, přednáška na představila tvorbu italského režiséra Michelangela Antonioniho
Proč měl Michelangelo Antonioni tak silné vazby na francouzskou kinematografii? Dokázaly se evropské filmy vymanit z dominance Hollywoodu? A jak na příchod uznávaného evropského autora do amerického kulturního průmyslu reagovali tamní kritici nebo publikum? O mezinárodním ohlasu italského auteura hovořili v úterý na LFŠ filmoví vědci z římské univerzity Valerio Coladonato a Damiano Garofalo.
Antonioni zásadně přispěl k formování představy moderního filmového autora, a to nejen v Itálii. Jeho tvorba zejména v 60. letech minulého století proměnila filmový jazyk a současně vystihla touhy i vnitřní rozpory celé generace. Colodonato, který je jedním z dramaturgů Filmovky, zdůraznil rovnocenné postavení filmových tvůrců a spisovatelů té doby. „Kamera má stejnou svobodu jako pero,“ řekl.
Antonioni podle nej přinesl myšlenku globální kinematografie. “Vnesl do ní osobitý, jedinečný styl, který se šíří po celém světě a působí na filmaře i mimo rámec jednotlivých národních kontextů. Je to jednak díky spolupráci, kterou navázal s herci, producenty nebo technickými pracovníky, ale také díky významu, jaký má přijetí jeho filmů,“ podotkl Coladonato.
V 50. a 60. letech vznikala většina italských snímků v koprodukci, nejčastěji s Francií. Obě země navíc udržovaly úzké politické vazby, které vytvářely příznivé podmínky pro vznik inovativních a experimentálních děl. Z těch těžil také Antonioni. Díky tomuto propojení vzniklo například jeho Dobrodružství z roku 1960, ale i Viscontinův Rocco a jeho bratři (Rocco el suoi Fratelli, 1960) a od Federica Felliniho Sladký život (La Dolce Vita, 1960).
Další kapitolu své tvorby Antonioni otevřel v zahraničí, kde vstoupil přímo do systému, vůči němuž se evropská díla vymezovala. Jak ho přijal Hollywood a tamní publikum? Část kritiků v jeho otevřeném vyprávění spatřovala nedostatek, jiní diváci oceňovali právě možnost hledat vlastní význam a soustředit se spíše na emocionální než detektivní rozuzlení.
Největšího úspěchu dosáhl se Zvětšeninou (The Blow-up 1966), v níž spojil svůj osobitý styl s detektivní zápletkou. Film získal o rok později hlavní cenu na festivalu v Cannes. Následující Zabriskie Point z roku 1970, natočený v americké produkci, však pak vyvolal rozporuplnější reakce. Antonioni se ani při práci s hollywoodskými prostředky nevzdal vlastní tvůrčí metody a nadále posouval hranice filmového vyprávění. „Byl to italský režisér, který pracoval uvnitř hollywoodského systému, nikoli pouze za americké peníze,“ popsal Garofalo.
Vrcholem Antonioniho tvorby byla 60. a 70. léta, později se věnoval kratším filmovým formám. Psát nepřestal ani po mozkové mrtvici, kterou prodělal v roce 1985. Za svůj celoživotní přínos kinematografii převzal v roce 1995 čestného Oskara.
Klára Ottová
Foto: ČTK / Mlch Petr
Od Dobrodružství až po Zabriskie Point, přednáška na představila tvorbu italského režiséra Michelangela Antonioniho
28. 7. 2026
Proč měl Michelangelo Antonioni tak silné vazby na francouzskou kinematografii? Dokázaly se evropské filmy vymanit z dominance Hollywoodu? A jak na příchod uznávaného evropského autora do amerického kulturního průmyslu reagovali tamní kritici nebo publikum? O mezinárodním ohlasu italského auteura hovořili v úterý na LFŠ filmoví vědci z římské univerzity Valerio Coladonato a Damiano Garofalo.
Antonioni zásadně přispěl k formování představy moderního filmového autora, a to nejen v Itálii. Jeho tvorba zejména v 60. letech minulého století proměnila filmový jazyk a současně vystihla touhy i vnitřní rozpory celé generace. Colodonato, který je jedním z dramaturgů Filmovky, zdůraznil rovnocenné postavení filmových tvůrců a spisovatelů té doby. „Kamera má stejnou svobodu jako pero,“ řekl.
Antonioni podle nej přinesl myšlenku globální kinematografie. “Vnesl do ní osobitý, jedinečný styl, který se šíří po celém světě a působí na filmaře i mimo rámec jednotlivých národních kontextů. Je to jednak díky spolupráci, kterou navázal s herci, producenty nebo technickými pracovníky, ale také díky významu, jaký má přijetí jeho filmů,“ podotkl Coladonato.
V 50. a 60. letech vznikala většina italských snímků v koprodukci, nejčastěji s Francií. Obě země navíc udržovaly úzké politické vazby, které vytvářely příznivé podmínky pro vznik inovativních a experimentálních děl. Z těch těžil také Antonioni. Díky tomuto propojení vzniklo například jeho Dobrodružství z roku 1960, ale i Viscontinův Rocco a jeho bratři (Rocco el suoi Fratelli, 1960) a od Federica Felliniho Sladký život (La Dolce Vita, 1960).
Další kapitolu své tvorby Antonioni otevřel v zahraničí, kde vstoupil přímo do systému, vůči němuž se evropská díla vymezovala. Jak ho přijal Hollywood a tamní publikum? Část kritiků v jeho otevřeném vyprávění spatřovala nedostatek, jiní diváci oceňovali právě možnost hledat vlastní význam a soustředit se spíše na emocionální než detektivní rozuzlení.
Největšího úspěchu dosáhl se Zvětšeninou (The Blow-up 1966), v níž spojil svůj osobitý styl s detektivní zápletkou. Film získal o rok později hlavní cenu na festivalu v Cannes. Následující Zabriskie Point z roku 1970, natočený v americké produkci, však pak vyvolal rozporuplnější reakce. Antonioni se ani při práci s hollywoodskými prostředky nevzdal vlastní tvůrčí metody a nadále posouval hranice filmového vyprávění. „Byl to italský režisér, který pracoval uvnitř hollywoodského systému, nikoli pouze za americké peníze,“ popsal Garofalo.
Vrcholem Antonioniho tvorby byla 60. a 70. léta, později se věnoval kratším filmovým formám. Psát nepřestal ani po mozkové mrtvici, kterou prodělal v roce 1985. Za svůj celoživotní přínos kinematografii převzal v roce 1995 čestného Oskara.
Klára Ottová
Foto: ČTK / Mlch Petr