Když Flígl v roce 2018 nastupoval do kina Aero v Praze 3, chtěl zavést nebo obnovit několik projektů. Jedním z nich byl cyklus Kino Naslepo, při kterém se návštěvníci nechávají překvapit volbou filmu a až po jeho zhlédnutí zaplatí za lístek takovou částku, jakou uznají za vhodnou. Flígl označuje tento koncept za naprostý opak dnešních streamovacích platforem, kde lidé dlouho procházejí nabídku, ale z nekonečného množství titulů si nakonec často ani nevyberou. Na tato promítání navíc lidé mnohdy míří spíše za setkáním a společným zážitkem než jen za samotným zhlédnutím filmu.

Ačkoliv se kino Aero snaží vyhýbat promítání filmů k výročí jejich uvedení, zavedlo jiné tradice – například štědrovečerní projekci filmu Život Briana, valentýnský Hříšný tanec nebo silvestrovský Big Lebowski. Tyto projekce mají podle Flígla úspěch a lidé se na ně rádi vracejí. „Mně se na tom fakt líbí, že někteří lidé jdou na Život Briana předtím, než vyrazí na půlnoční,“ dodává.

Jednou z programových zvláštností, která také prošla výraznou úpravou, byly retrospektivy konkrétních režisérů. Ty dříve trvaly kolikrát i celý týden, během něhož kino nemohlo hrát nic jiného než filmy daného autora. „Když tam pak vlítla premiéra nějakého velkého filmu a my jsme ten týden programu museli zrušit nebo odsunout, tak to člověka hodně mrzí. Hlavně když do toho vložil tu práci a čas,“ podotkl Flígl.

Součástí debaty byly po celou dobu i dotazy publika. Jednou z posledních otázek bylo sledování demografie návštěvníků a následné přizpůsobení programu. Kino Aero díky svému specifickému pokladnímu systému a způsobu fungování nesbírá údaje typu věk, pohlaví či národnost. Flígl ale připustil, že se snaží být v kině osobně před projekcemi a mluvit s lidmi o tom, co by chtěli na velkém plátně vidět: „Některé tváře už poznávám. Přijdou jednou a pak čím dál častěji. Nakonec se ta křivka zlomí a oni po čase přestanou chodit úplně, mezitím se ale zase objeví někdo další,“ dodal na závěr s úsměvem.

Valérie Grégrová

Foto: Richard Skoumal, ČTK