Chantal Akermanová: Mezi New Yorkem a Bruselem
28. 5. 2024
28. 5. 2024
Chantal Akermanová: Mezi New Yorkem a Bruselem
Feministka, lesba, žena-filmařka. Tím vším Chantal Akermanová byla, a přesto se od takového zařazení veřejně distancovala. Ne proto, že by s ním nesouhlasila, jen jej považovala za příliš zobecňující. Raději říkala, že je dcerou – přesněji dcerou židovské matky, která přežila holokaust, a teď se pořád směje, i když zrovna naříká.
Celoživotně udržovaný, z obou stran sycený vztah dcera-matka se intenzivně propsal do dvou režisérčiných filmů: epistolárního snímku Zprávy z domova (1976) a závěrečného dokumentu No Home Movie (2015) o matčiných posledních dnech.
Místo typizace vyznávala Akermanová osobitost a smysl pro popisný a přitom evokativní detail. Ovdovělou ženu v domácnosti ze svého nejslavnějšího chef d’oeuvre zabydlela na konkrétní adrese: Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975). Jindy se odhodlala být překvapivě univerzální, jako třeba v názvu celovečerního debutu Já, ty, on, ona (1974). Ovšem jen proto, aby skrze svoji vícevrstvou personu autorky-performerky přivedla pozornost k tomu, jak se tato zájmena mohou místo dělení, členění a separování naopak sbíhat a proplétat v jednom singulárním bodě.
Setkání s Chantal Akermanovou je zároveň víc než jen setkáním s unikátní tvůrčí individualitou. Režisérčino pendlování na trase New York – Brusel dává vzniknout ojedinělé fúzi americké avantgardy a evropského uměleckého filmu, v níž splývá modernismus s realismem, fikce s dokumentem, zcizující odstup s hypnotizujícím rytmem každodennosti. Kdo jiný, než vykořeněná kosmopolitní autorka bez domova mohl ve své tvorbě zakořenit tak členitě a zeširoka?
Dramaturg:
Ondřej Pavlík, filmový kritik, učitel a dramaturg, zajímá se o světovou uměleckou kinematografii, píše o filmech i o filmové kritice a spolupracuje také s festivaly MFF Karlovy Vary a BRNO16.
Chantal Akermanová: Mezi New Yorkem a Bruselem
28. 5. 2024
Feministka, lesba, žena-filmařka. Tím vším Chantal Akermanová byla, a přesto se od takového zařazení veřejně distancovala. Ne proto, že by s ním nesouhlasila, jen jej považovala za příliš zobecňující. Raději říkala, že je dcerou – přesněji dcerou židovské matky, která přežila holokaust, a teď se pořád směje, i když zrovna naříká.
Celoživotně udržovaný, z obou stran sycený vztah dcera-matka se intenzivně propsal do dvou režisérčiných filmů: epistolárního snímku Zprávy z domova (1976) a závěrečného dokumentu No Home Movie (2015) o matčiných posledních dnech.
Místo typizace vyznávala Akermanová osobitost a smysl pro popisný a přitom evokativní detail. Ovdovělou ženu v domácnosti ze svého nejslavnějšího chef d’oeuvre zabydlela na konkrétní adrese: Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel (1975). Jindy se odhodlala být překvapivě univerzální, jako třeba v názvu celovečerního debutu Já, ty, on, ona (1974). Ovšem jen proto, aby skrze svoji vícevrstvou personu autorky-performerky přivedla pozornost k tomu, jak se tato zájmena mohou místo dělení, členění a separování naopak sbíhat a proplétat v jednom singulárním bodě.
Setkání s Chantal Akermanovou je zároveň víc než jen setkáním s unikátní tvůrčí individualitou. Režisérčino pendlování na trase New York – Brusel dává vzniknout ojedinělé fúzi americké avantgardy a evropského uměleckého filmu, v níž splývá modernismus s realismem, fikce s dokumentem, zcizující odstup s hypnotizujícím rytmem každodennosti. Kdo jiný, než vykořeněná kosmopolitní autorka bez domova mohl ve své tvorbě zakořenit tak členitě a zeširoka?
Dramaturg:
Ondřej Pavlík, filmový kritik, učitel a dramaturg, zajímá se o světovou uměleckou kinematografii, píše o filmech i o filmové kritice a spolupracuje také s festivaly MFF Karlovy Vary a BRNO16.