O japonském filmaři Jasudžiru Ozuovi jste možná slyšeli v souvislosti s jeho poválečnými díly, které vedle tragikomických rodinných příběhů udivovaly i svým alternativním, nebývale precizním přístupem k inscenování herecké akce, kompozici obrazu a střihové skladbě. Vysoce promyšlené pojetí filmařiny lze ovšem u Ozua pozorovat již v období před nástupem zvukové kinematografie, během něhož stihl režírovat více než tři desítky němých filmů.

Jeho němé dílo poukazuje na pragmatické vyjednávání mezi tuzemskými kulturními tradicemi a mezinárodními, zejména hollywoodskými filmařskými standardy, jež rychle ovládnul a následně přizpůsobil svým potřebám. Šlo přitom nejen o filmový styl, ale i o žánrové vzorce komedie, kriminálky či gangsterky. Oproti západním kolegům měl navíc na rozvíjení své vizuální poetiky výrazně více času, protože japonská kinematografie přešla na zvuk až v polovině třicátých let.

Vedle soustavného budování si „rukopisu“ přitom usilujeme představit i dynamickou rozmanitost Ozuovy němé tvorby. Seznámíme se proto jak s ikonickými „ozuovskými“ snímky Narodil jsem se, ale… (1932) a Náhlé vnuknutí (1933), tak s reakcemi na hollywoodskou estetiku v podobě sociálněkritického Tokijského sboru (1931) a rodinného krimi Polapená dívka (1933). Přehlídku pak stejně jako jeho němou tvorbu uzavře svého druhu sumarizující Hostinec v Tokiu (1935).

Chci věřit, že diváci prostřednictvím letošní retrospektivy objeví nejen raného Jasudžira Ozua, ale bude pro ně i fascinujícím vstupem do japonské němé kinematografie jako takové. A protože japonská představení byla v této éře doprovázená často strhujícími performativními výkony tzv. benšiů, hned dvě z našich projekcí doprovodí svým komentářem Ičiro Kataoka, přední současný mistr této umělecké disciplíny.

O hudební doprovody se letos postará pestrá sestava umělců a umělkyň z celého světa. Nejen cinefilním zážitkem budou projekce, které doprovodí benši Ičiro Kataoka. Ten oživuje dávné umění „doprovodného vypravěče“, který byl v Japonsku v éře němých filmů stejným lákadlem jako samotné filmy. Jednu z projekcí spolu s ním doprovodí též japonská pianistka Reiko Emuraová.

Současnější pojetí můžeme čekat od německého nejen elektronického hudebníka Dirka Dresselhause, který vystupuje jako Schneider TM. Za sebou má několik dekád tvůrčí kariéry, jež ho dostala ke spolupracím se jmény jako Hildur Guðnadóttir anebo Oren Ambarchi a koncertům na festivalech CTM či Sónar.

Stovky koncertů odehrál i Massimo Pupillo – italský baskytarista a hudebník, který se nejvíce proslavil díky zatěžkané hudbě své kapely Zu, ale má za sebou kolaborativní nahrávky s takovými jmény jako David Tibet (Current 93), Daniel O’Sullivan (Ulver, Grumbling Fur) anebo Thurston Moore (Sonic Youth).

Domácí scénu bude tentokrát zastupovat kapela Whyohwhy, jejíž čerstvý debut Bruises patří mezi nejlepší indie nahrávky posledních let.