V Československu druhé poloviny šedesátých let dorůstá generace nespokojená se společensko-politickými poměry. Na pražské FAMU studuje více cizinců než Čechů, vyučuje tam Milan Kundera nebo Elmar Klos. Miloš Forman už má na kontě Lásky jedné plavovlásky (1965) a v roce 1967 jde do kin Hoří, má panenko. „Kulturní oddělení ÚV KSČ vyhlásilo proti [tomu] filmu tažení, a dokonce sám prezident Antonín Novotný si vyžádal soukromou projekci. Údajně při ní ‚lezl po zdi‘. Obzvlášť ho urazila scéna s tombolou. Pochopil ji jako reakcionářskou parodii na komunistický režim,“ píše Forman ve své autobiografii Co já vím (2013). Revolta byla cítit ve vzduchu a Pražské jaro bylo za rohem.

Nejen období tohoto „anarchistického transu“, jak je sám nazývá, zažil v Praze jugoslávský a srbský režisér Goran Marković. Na FAMU studoval až do roku 1970, spatřil tak normalizaci v plenkách a vnímal náladu po upálení Jana Palacha. Knihu Češka škola ne postoji napsal krátce po svém pobytu v Praze. V Srbsku ale vyšla až v roce 1990 a českého překladu s názvem Česká škola neexistuje se dočkala teprve loni.

Letní filmová škola v neděli hostila křest jejího českého vydání ve foyer kina Hvězda. „Nevím, jestli tahle kniha bude užitečná,“ řekl s lahví sektu v ruce Marković. „Ale vysvětluje, jak cizinci viděli jedno období tady v Čechách.“

„Celá filmová škola byla tenkrát velmi mezinárodní a všichni chodili z nějakého důvodu do Prahy. Jen nebylo jasné z jakého. Možná v téhle knížce existuje odpověď,“ pokračoval autor, který při křtu nestihl říct o mnoho víc, protože z láhve v jeho ruce z ničeho nic s hlasitou ránou vystřelil korek ke stropu kina. Nezbývalo tak než čerstvý paperback polít šampaňským.

Goran Marković je filmař se silným vztahem k Česku. Jeho tvorba je široce rozkročená od komedie přes drama, až po filmy s hororovými prvky. Poslední možnost, jak od něj letos na Filmovce něco zhlédnout, je úterní projekce filmu Falsifikátor (2013) o půl páté ve sportovní hale.

text: Vojtěch Dvořáček, ČTK

foto: Marek Malůšek