47. Letní filmová škola představí československého režiséra Karla Reisze, který se usadil ve Velké Británii.

„Jeho vrcholným filmem je Francouzova milenka s Meryl Streepovou a Jeremym Ironsem v hlavních rolích. Po dobu celé své kariéry se k československému původu hrdě hlásil a snažil se do vlasti vracet alespoň jako host filmových přehlídek,” říká dramaturg sekce Jan Jendřejek.

Byl režisérem, publikoval v Sight and Sound, stal se ředitelem BFI Southbank a spoluzaložil hnutí Free Cinema, vedle Miloše Formana jde na poli filmu o nejvýraznějšího Čecha v zahraničí.
Karel Reisz byl významný evropský režisér, za všechno mluví ocenění, které jeho filmy a herci dostali na cenách BAFTA, v Cannes nebo na Oscarech. Málokdo jej má za českého režiséra. Především proto, že u nás nenatočil jediný film a z Československa utekl ještě jako náctiletý. V jeho filmech se ovšem dají rozpoznat rysy jeho domoviny a ostravského rodiště, především tedy ve filmu V sobotu večer, v neděli ráno (1960). 

Jaké téma dominuje Reiszově tvorbě?
Neřekl bych, že by měl Reisz jedno téma, nebo nějaké oblíbené, ke kterému by se vracel. Vždy se zaměřoval na problematické postavy, až uť byly zcela vymyšlené, nebo s historickým pozadím. Jeho hrdinové nejsou nikdy ploší, jsou mnohovrstevnatí, snaží se na ně nahlížet občas z ne zrovna tradičních úhlů. Snaží se svým přístupem, aby diváci měli šanci poznat postavu blíže a alespoň trochu ji pochopili, i když to může být vrah, jako v případě filmu Noc musí padnout (1964).

Jeho první celovečerní film V sobotu večer, v neděli ráno byl oceněn cenou BAFTA jako nejlepší britský film. V čem vystihl dobu?
Tímto filmem se Reisz zařadil mezi své kamarády z Britské nové vlny a zároveň je všechny „předběhl”, jelikož natočil nejúspěšnější film doby. Úspěch filmu spočíval ve stejných proprietách jako úspěch celé nové vlny. Tematicky zaměření se na dělnickou třídu, reálné vykreslení prostředí, natáčení v reálech. Pro film objevil Alberta Finneyho, který byl protipólem k hercům jako třeba Laurence Oliver. Šlo o velký úspěch i závazek. Dlouho spolu s Finneym hledali další projekt, v mezidobí Reisz pomáhal produkovat Ten sportovní život (1963), než si jako svůj další společný film vybrali Noc musí padnout (1964), který velká očekávání bohužel nenaplnil.

 Autor předlohy John Fowles s předchozími adaptacemi svých knih nebyl spokojený. Zfilmování Francouzovy milenky podmínil tím, že si vybere režiséra. Proč si vybral právě Reisze?
Fowles si spolu s producenty Reisze vybrali na základě jeho filmu Isadora (1968) – byli nadšení z toho, jak se mu podařilo tento biotop, natočený podle dvou životopisných knih, zrealizovat. Francouzovu milenku mu nabídli už v roce 1969. To ovšem ještě nenazrál správný čas, jelikož se Reiszovi nechtělo točit další adaptaci. Dlouho to vypadalo, že se Milenka natočí jako televizní film. Po přepracování scénáře se Reisz v roce 1980 k projektu přidal. Fowles byl z Reisze nadšený i proto, že vždy a podstatně spolupracoval na scénářích svých filmů s původními autory.

Navzdory zvučnosti Reiszova díla v zahraničí, jeho filmy se v Česku výraznějšímu zájmu netěší.
Upřímně si myslím, že mnoho lidí ani netuší, že Karel Reisz pocházel z Československa. Jeho filmy nejsou u nás příliš známé, i když se některé hrály v českých kinech (Francouzova milenka anebo Sladké sny). Reiszovy filmy jsou dost specifické, i když bych je nenazval divácky náročnými. Bohužel se neobjevují ani v televizních vysíláních (s výjimkou právě Francouzovy milenky). Ke zvýšení zájmu posloužil dokument Petry Všelichové Ten filmový život (2012) a návštěva jeho bratra na festivalu Ostrava Kamera Oko. V té době se zdálo, že se Reiszovi dostane zasloužené pozornosti. Bohužel všechno postupně utichlo, a tak se na Filmovce pokusíme alespoň touto retrospektivou tuto výraznou osobnost opět připomenout. 

Jaké byly jeho návraty do Česka?
Jeho první návrat byl hned po druhé světové válce. Poté, co zjistil, že jeho rodina zemřela v koncentračních táborech, se rozhodl zůstat v Anglii, kde si vybudoval zázemí. V 60. letech se občas vracel na festival v Karlových Varech, ale po roce 1969 se do Československa už tolik nevracel. Až po roce 1989 byl hostem a porotcem na festivalu v Praze. Vztah k Česku měl vždy vřelý, na své kořeny nikdy nezapomněl a snažil se do konce svého života i oprašovat češtinu. Sám o sobě sice nikdy netvrdil, že je Čech či Čechoslovák, protože si připadal poněkud vykořeněný, spíše se považoval za světoobčana.

 Jaký výrok máte s Reiszem spjatý?
„Není nic elegantnějšího, než krásně nasnímaná chudoba.”

🍦Ptal se Libor Galia.

Více:
Dokument Karel Reisz: Ten filmový život

47. Letní filmová škola Uherské Hradiště naslouchá filmu 💚 Na Filmovce vás vyhlížíme 06.08.–12.08.2021.