Filozofka, vysokoškolská pedagožka a profesorka Anna Hogenová byla v pondělí vpodvečer hostem debaty v Respekt stanu. V programové sekci Zóna inspirace s Hradeckým slunovratem hovořila o vzdělávání a školském systému, křečovité honbě za růstem a důležitosti umění umírat.

Středobodem jejích myšlenek byla skrytá krutost naší doby, v níž člověk ztratil kontrolu nad přítomností a žije neustále o krok před sebou samým. „Ta krutost je banalizována, je překrývána tak, že lidé o tom ani nechtějí mluvit. Já to znám například od svých studentů, kteří vypadají všichni jako borci, to je v tom věku normální, my jsme taky takoví byli. Ale ve skutečnosti mají strašně moc problémů, se kterými pak často chodí k těm filozofujícím kantorům,“ podotkla filozofka.

Co podle Hogenové současnému vzdělávání chybí, je schopnost v dětech a studentech probudit bytostné tázání, které dítě má, když se narodí, ale postupně je ztrácí při průchodu vzdělávacím systémem. Školy se děti snaží vybavit konkurenceschopností a podněcují v nich hlad po růstu bez konce.

Motivace k osobnímu růstu je podle Hogenové pozitivní vlastností. Člověku ale nepřináší nic dobrého, a štěstí už vůbec ne, pokud nemá míru. „Je to ona adorace výkonu, který cítíte kolem sebe. Růst toho růstu nikdy nekončí. Proto se také často stává, že lidé pracující na pozicích v korporátech končí přinejmenším na diazepamu.“ Nekonečnost růstu Hogenová ilustruje na příkladu člověka, který jeden den něčeho dosáhne, a to se to den druhý stane normou. Člověk má pak pocit, že to musí opakovat neustále dokola.

Debata se dotkla i tématu tabuizace smrti v západní společnosti. Pro vyrovnanost člověka je podle ní zásadní stát se smrtelníkem, tedy naučit se umírat, připomínat si vlastní pomíjivost. Zásada memento mori (tedy pamatuj na smrt) se objevuje už v Platónových dialozích. „Jen smrtelník je opravdovou lidskou bytostí,“ říká Anna Hogenová.

Štěstí podle ní není závislé na vůli k němu, ani je nelze nalézt na kurzech pozitivního myšlení, které jsou postavené na technickém myšlení. Štěstí pramení z bytí, které si člověk může uvědomit třeba sám v lese, když vnímá umění, nebo i v lásce ke druhému člověku, která překoná lásku k jemu samému. Skrze ni pak vnímá své vlastní bytí v člověku milovaném, míní Hogenová.

text: Vojtěch Dvořáček, ČTK

foto: Magdaléna Šmídová, ČTK