homepageNezařazené

Filmoví kritici a jejich filmové delikatesy – Šárka Gmiterková

Letní filmové škola startuje, programonabídka je bohatá. Abychom vám usnadnili navigaci mezi různými příchutěmi filmu, oslovili jsme několik českých filmových publicistů, kteří se podělí o své programové tipy:

Šárka Gmiterková, filmo vědkyně a publicistka

LOLA (1961, r. Jacques Demy)

Jsem to já, jsem Lola” zpívá Anouk Aiméeové jako titulní hrdinka celovečerního debutu režiséra Jacquesa Demyho. Jenže kdo je Lola? Jen šantánová tanečnice volných mravů? Nebo zakletá princezna oddaně čekající na svého rytíře v bílém obleku? Lola je první a zároveň poslední Demyho film, který lze ještě zařadit do kánonu francouzské nové vlny pro jeho natáčení na autentických lokacích režisérova rodného města Nantes, černobílý obraz a vizuální odkazy k cinefilním klasikám. Okouzlující spletenec melodramatu a pohádky nabízí poctu lehkovážným snímkům Maxe Ophülse a první stavební kamínek do provázaného světa, který dále rozvíjely filmy Paraplíčka ze Cherbourgu, Andělská zátoka či Model shop. Lola jako film, který možná postrádá radikalitu Demyho generačních souputníků z pravého břehu řeky Seiny, ale má pochopení pro všechny neklidné snílky.

ZNAMENÍ LVA (1962, r. Eric Rohmer)

Nejméně úspěšný a časem pozapomenutý debut jednoho z klíčových režisérů francouzské nové vlny Erica Rohmera. Film natočený v létě onoho silného roku 1959, který se do distribuce dostal až o tři léta později, za mizivého zájmu diváků. Ve znamení lva narozený furiantský muzikant Pierre Wesserlin tak dlouho očekává své dědictví, až se ocitne mezi bezdomovci u řeky Seiny. Rohmerův první celovečerní film tak není toliko oslavou Paříže jako jejím topografickým průzkumem – padá spolu s hrdinou z horních pater patricijských domů až dolů na rozpálená nábřeží a vydává se z centra metropole na její periferii. Znamení lva nechává hrdinu pozorovat a čistě existovat spíš než konverzovat a jeho osudy jsou přesvědčivější jako série drobných detailů než jako klenutý příběh o smolném létě se šťastným koncem. A jedním z takových detailů je třeba Jean-Luc Godard v malé roli hosta, který si na večírku dokola pouští desku s Beethovenovým koncertem.

PARIS IS BURNING (1991, r. Jennie Livingstonová)

Dlouho před seriálem Pose a roky před RuPaul’s Drag Race existovalo jen minimum autentických portrétů LGBTQ komunity. Dokument Paris Is Burning sice není prvním ani posledním filmem o drag queens, stejně tak se nedočkal jen příznivých reakcí. I po skoro třiceti letech od premiéry se ale v restaurované podobě vrací do kin se statusem klasiky. Zpovědi lidí, které většinová společnost odsunula kamsi na okraj, totiž neztratily nic ze své naléhavosti. Tahle subkultura nejenže přežila, ale následovala i určovala módní styl, učila nás se bavit a předvádět, ohýbala vědomí identity a neúnavně posouvala hranice tradiční rodiny. The Category is: Ballroom Realness, henny!

JED (1991, r. Todd Haynes)

Lidé ztotožňují queer kinematografii hlavně s obsahem. Jak jsou ve filmu queer postavy, tak jde o queer film. Takové selhání představivosti, taková neschopnost vidět dál, za samotný příběh.” Tak si zkraje devadesátých let záhy po uvedení svého celovečerního debutu Jed povzdechl režisér Todd Haynes. Jeho průlomový snímek se všem podobným limitujícím úvahám urputně vzpírá. Tři do sebe prorostlé příběhy s odlišnou stylizací vyprávějí osudy queer outsiderů – doktora Thomase Gravese, kterého záhadné onemocnění proměnilo v monstrum; vězně Johna Brooma, který se za mřížemi zamiluje do svého bývalého spolužáka; a Richieho Beacona, který za podivných okolností zabil vlastního otce a zmizel. Haynesův provokativní a enigmatický debut mísí vlivy klasických queer filmů a protichůdné tóny, sahající od campu přes parodii až po čirou rozkoš a zoufalství. Film, který nelze rozumně rozklíčovat, ale jehož podmanivost trvá.